Nový pohled: Inkvizice bránila upalování čarodějnic

Tisíce upálených a podzemní kobky, kde se mučilo takřka velkosériovým způsobem. Taková je rozšířená představa o inkvizici. Ve skutečnosti se tato církevní instituce snažila čarodějnickým procesům bránit a její metody byly obvykle méně kruté než činnost tehdejších orgánů světské moci.

"Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání vynucené krutým mučením."

Tato slova nenapsal žádný osvícenec, ale nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567–1639). Jak si to vysvětlit, když v obecné představě patří inkvizice k nejtemnějším a nejkrutějším institucím historie? Jedním z důvodů je, že inkvizicí existovalo několik druhů.

Ale i ta nejhorší – španělská – obvykle poskytovala svým obětem víc práv a slušnější zacházení, než bylo v oné době obvyklé u světské moci. Naproti tomu neblaze proslulé čarodějnické procesy většinou probíhaly nezávisle na inkvizici a často přímo proti jejím směrnicím.

Proti odpadlíkům

Základní organizační principy západního křesťanství nevytvořil kněz, ale "pohan": roku 325 svolal císař Konstantin do svého letního sídla v Niceji církevní hodnostáře, aby si pod jeho dohledem jednou provždy vyřešili své neustálé spory. Teprve tak se nová víra mohla stát jednotícím prvkem říše. Za státní náboženství ji prohlásil až císař Theodosius roku 380.

Církev si pak některé mechanismy udržující jednotu mocenskými či přímo drastickými prostředky ponechala i po zániku římského impéria.

Hodily se ve 12. století, kdy začaly církev vnitřně rozkládat masová heretická hnutí, zejména albigenských a valdenských. S jejich radikálností – albingenští dokonce zakazovali jakýkoliv sexuální styk – se církev nehodlala smířit, a tak roku 1184 vydal papež Lucius III. bulu Ad abolendam. V ní mimo jiné biskupům doporučoval zakládat orgány vyšetřující odpadlictví od víry. A protože „vyšetřování“ se latinsky řekne inquisitio, dostala nová instituce název inkvizice.

Tato biskupská inkvizice se příliš neosvědčila, proto přešla pod přímý papežský vliv. Často se uvádí, že právě v této fázi papež Inocenc IV. v bule Ad extirpanda (1252) inkvizitorům povolil mučení. Zamlčuje se ale, že ho spíš vymezil: byly zakázány postupy, při nichž byla prolita krev, nebo dokonce způsobena smrt. Cílem nebylo obžalovaného zabít, ale přimět k pokání. K popravě upálením byl nebožák vydán světské moci teprve, když projevil zatvrzelost nebo se provinil opakovaně.

Zakázané Kladivo

I nejvýkonnější inkvizitoři středověku posílali na smrt méně než deset procent vyšetřovaných osob. Například neblaze proslulý francouzský dominikán Bernardo Gui (1261–1331) nechal během své patnáctileté inkvizitorské kariéry z přibližně šesti stovek obviněných usmrtit 42 údajných kacířů, tedy asi dva až tři lidi ročně. Kdyby takto pracoval v komunistickém nebo nacistickém vyhlazovacím aparátu, nadřízení by ho sotva pochválili.

Navzdory rozšířené představě se církev také stavěla kriticky k trestání čarodějnic. Považovala víru v ně za politováníhodnou pověru venkovských lidí a zajímala se o ně nanejvýš v případě, kdy mohly být spojovány s kacířstvím. V 11. století dokonce papež Řehoř VII. pohrozil exkomunikací dánskému králi Haraldovi za organizaci honů na čarodějnice.

Skutečně masového jevu nabyly čarodějnické procesy až mnohem později. Většinou ale i pak probíhaly v režii světské moci, a to jak v zemích katolických, tak protestantských. Počet obětí šel do statisíců – s inkvizicí to však nemělo nic společného.

Například zlopověstnou knihu Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum), vydanou poprvé roku 1486, sice napsali členové dominikánského řádu, právě inkvizice ale toto dílo odsoudila a zakázala. Zejména římská inkvizice čarodějnickým procesům bránila, ne všude se jí to ale proti světské moci dařilo.

zdroj: zahranicni.ihned.cz